O čem šlo a proč to má význam
Tasmánský tygr, vědecky Thylacinus cynocephalus, byl masožravý vačnatec, který definitivně vyhynul v 20. století; poslední známý jedinec zemřel v roce 1936. Hlavními příčinami vyhynutí byly intenzivní lov a ztráta přirozeného prostředí. K vědeckým účelům se využilo biologického materiálu posledního exempláře, jehož část těla je uchovaná ve Švédském muzeu přírodní historie. Uchování vzorku v suchu a při pokojové teplotě napomohlo zachování potřebných biologických informací.
Autoři se snažili jít dál než standardní analýza DNA, která ukazuje jen přítomnost genů, ale neříká, jak byly za života aktivní. Zaměřili se na RNA — i když je křehčí než DNA, dává hlubší přehled o tom, co v buňkách skutečně běželo. Marc R. Friedländer, vedoucí studie ze Stockholmské univerzity, spolu s týmem vědců zdůrazňuje, že výsledky představují průlom pro paleogenomiku.
Jak to dělali a co našli
Výzkum použil metatranskriptomický přístup, což umožňuje rozlišit jednotlivé RNA molekuly v rámci vzorku. Pečlivé laboratorní postupy zabránily moderním kontaminacím a potvrdily autenticitu vzorků. Chemické poškození molekul odpovídalo stárnutí materiálu, což zvýšilo spolehlivost výsledků. Tým analyzoval svalovou a kožní tkáň odebranou z těla tasmánského tygra.
Ve svalovině se objevily signály genů spojených s kontrakcemi a využíváním energie, zatímco v kožní tkáni převládaly keratinové geny. Detekce zbytků RNA hemoglobinu naznačuje přítomnost krve během přípravy vzorku (což posiluje důkazy o funkční aktivitě tkání).
Kam to může vést dál
Objev mikroRNA molekul, které regulují produkci proteinů, představuje významný posun pro anotaci genomu tasmánského tygra a usnadní budoucí srovnávací studie mezi vyhynulými a žijícími druhy. Nálezy stop starých RNA virů ukazují, že muzea mohou fungovat jako archivy virové evoluce, přičemž autoři varují před přehnanými závěry z těchto nálezů.
Důležitým zjištěním je také to, že sucho při uchovávání zpomaluje chemickou degradaci RNA, což naznačuje, že RNA může přežívat déle, než se dřív předpokládalo. To otevírá dveře k složitějším molekulárním studiím vyhynulých organismů, které mohou dát přesnější a funkčnější obraz než samotná analýza DNA.
Inovativní přístup týmu pod vedením Marca R. Friedländera nejen prohloubil naše chápání paleogenomiky, ale naznačil i nové směry, kam se tyto studie mohou ubírat. Příběh tasmánského tygra tak připomíná bohatství informací, které mohou moderní vědecké metody odhalit. Tenhle projekt nás vybízí zamyslet se nad tím, jak poznání minulosti může dát důležité lekce pro budoucí genetický výzkum a ochranu biologické rozmanitosti.
